Není dobré sedět doma. Je potřeba se pohybovat

Na paddleboardu jsem stála poprvé před pěti lety. Zaujal mě tím, že je lehký, skladný a snadno ho odnesu v batohu na zádech. Díky němu jsem poznala komunitu, se kterou teď vyrážím na společné výlety.

Celý život jsem pracovala v IT oboru a pohyb pro mě byl vždycky důležitý relax. Právě skrze sport si dodnes udržuju fyzičku a psychickou pohodu.

Když musím zůstat delší dobu doma, necítím se dobře. Po třicítce jsem začala s kanoistikou a každý rok se těším na jarní vypouštění přehrad a sjíždění řek.

Ráda plavu a lyže teď postupně vyměňuju za sněžnice. Všímám si, že nabídka sportovních aktivit se neustále rozrůstá. Přibývá sportů a aktivit, které za nás nebyly, a hodně mě mrzí, že už si je nemůžu všechny vyzkoušet.

Pár novinek ale do svých běžných dní hodlám zařadit. Hodně mě láká třeba otužování, samozřejmě ve Vltavě.

V důchodovém věku je hledání smyslu života ještě důležitější

Když vás práce baví, je to smysl života. Než jsem se setkal s realitou odchodu do důchodu, tak jsem si to nepřipouštěl. Pracoval jsem jako vědecký výzkumný pracovník, v loňském roce jsem byl nucen ukončit pracovní poměr a už jsem místo v oboru nenašel. Byl jsem dost frustrovaný, tak jsem si řekl, že zkusím něco úplně nového a našel jsem si brigádu v kavárně Stará škola.

Jsem rád mezi lidmi, nechci být odkázaný na čtyři stěny v obýváku. Se svojí rodinou nemůžu být pořád, ale rád hlídám vnoučata a vodím je na kroužky, dobíjí mě to.

Teď mám poprvé v životě víc času i na sebe. Snažím se udržovat zdravý rozum a tělo. Jsem poměrně citlivé povahy a těžko držím emoce pod kontrolou. Psychika hraje v životě velkou roli a člověk to vnímá čím dál víc. Ti, kteří jsou naladěni pozitivně, jsou daleko spokojenější než ti, kteří to neumí. Kdybych mohl něco změnit, učím se mnohem dřív zpracovávat negativní emoce.

Pomáhá mi především sport, rodina a přátelé. V důchodu jsem začal ještě víc jezdit na kole. Když to jde, projedu se denně alespoň na hodinku na kole, o víkendu si dám 40-50 km. Začal jsem se věnoval i dálkovým přejezdům. A nově jsem se dal na ferraty. Dokud to půjde, budu lyžovat a plavat.

Dělám si co chci. A s každým dalším rokem jsem spokojenější

Funguju tak trochu „na solární pohon“ – slunce mi vždycky zvedne náladu, snídám v zimní zahradě a většinu času trávím venku. Můj život nemá průměrný týden ani měsíc: píšu, žongluju, kreslím, fotím a vedu tvůrčí kurzy i výuku na pedagogické fakultě v Dánsku. Věřím, že každá nová dovednost se propojí s dalšími, takže si vlastně nic neplánuju dopředu.

S každým rokem jsem spokojenější. Méně řeším, co si o mně kdo myslí, a víc si dovoluju dělat, co chci. Vlastně už dělám jen to – s výjimkou daňového přiznání a návštěvy zubaře. Hodně se obklopuju mladšími lidmi, navštěvuju festivaly, kde jsem nejstarší a poslouchám Radio Wave. Mladší přátelé mě inspirují a nutí mě dívat se na svět jejich očima.

Do Elpidy mě přivedlo žonglování ještě před šedesátkou. Nadchlo mě. Cítím u toho, jak funguje mozek a tělo, ale hlavně je to zábava. Hodně píšu, i romány, kde mám někdy pocit, že si postavy žijí vlastním životem a já je jen držím pohromadě.

Pohyb je pro mě zásadní. Denně nachodím minimálně 10 kilometrů, chodím do hor, hraju beach volejbal a lyžuju, ale poslouchám svoje tělo a postupně musím slevovat z tempa.

Jan

Jsem sběratel zážitků

S Pepou Náhlovským jsme si vždycky říkali “sběratelé zážitků”, a to platí dodnes. Důležité je mít se pořád na co těšit, to je pro mě zásadní životní stimul. Když není na co, něco si prostě naplánuju. Snažím se zachovat si pozitivní mysl a humor, to je recept i na moje skoro padesátileté manželství.

Docela dost pracuju - moderuju a hraju divadlo. Každý pátek mě můžete slyšet na ČRo Dvojka v pořadu Šťastnou cestu. Pondělky a středy mám vyhrazené na tenis. Vždy hraju dvě hodiny naplno. Čtvrtky chodíme s manželkou na italštinu do Elpidy.

Nesnáším dělat věci napůl nebo jen předstírat. A nikdy se nevzdávám. Ať už v práci, ve sportu nebo v běžném životě, vždycky do toho jdu naplno a totéž vyžaduju i od ostatních. I u spoluhráčů mi překáží, když nehrají na sto procent. I když… s přibývajícím věkem mám větší pochopení.

Pracuji s pacientkami, které začaly plavat kraula v 70 letech

Voda umožňuje začít plavat i v pozdním stáří a pomáhá. Pracuji se skupinkou žen po ablaci prsou a mezi nimi jsou i seniorky, které začaly s kraulem v 70. Nejdřív se odstranily chyby v jejich plavání prsa, pak jsme je položili na záda, aby plavaly znak a nakonec si řekly o kraul.

Moje nejmilejší sociální role je babička. Mám pocit, že už jsem si toho hodně odžila, teď jsem umírněná. Snažím se pracovat, ale nedávám si vysoké mety. Jsem ráda, že práce přirozeně ubývá. Kromě výuky plavání píšu knihy o plavání a pohybu ve vodě. Jde spíš o učebnice a didaktiku pro trenéry, učitele a studenty tělesné výchovy.

Pohyb je důležitý, stal se mojí profesí a chyběl by mi, ale už jdu tak trochu na pohodlí, nedávám si velké výzvy. Kapacita v hlavě je, ale energie ubývá. Leccos se dá zvládnout, ale pak se musí dlouho regenerovat.

Zásadní je mít srovnané vztahy s nejbližšími, lidi jsou pro mě důležití. Potřebuju udržovat přátelství a partu, se kterou se posouvám za hranici diskomfortu. Například mám partu, se kterou jezdíme šnorchlovat.